Úvod
Program Jugoslávské známky, zahrnuje období od roku 1918 do 1941 a od roku 1944 do roku 2006
veškeré známky a aršíky zobrazené v katalogu, neodpovídají skutečnosti.
Tento katalog také budeme doplňovat postupně, děkujeme za pochopení !
Číslování známek odpovídá katalogu
Jugoslávie
Jugoslávie v podobě socialistické federativní republiky (1963 - 1991).
Jugoslávie (Jugoslavija, srbsky Југославија) byl stát existující v letech 1918–2003 na břehu
Jaderského moře, s hlavním městem Bělehradem. Jednalo se o mnohonárodnostní stát jižních Slovanů.
Za dobu své existence vystřídal několik forem uspořádání, často se měnila jeho rozloha, stejně
jako obyvatelstvo. Jugoslávie vznikla jako jedno z dětí systému po první světové válce, těžkou
zkouškou pro ni byl konflikt o dvacet let později. Po osvobození se země přidala k socialistickému
táboru, avšak uchovala si větší míru samostatnosti a vydala se na vlastní cestu k socialismu.
Po válkách z přelomu 80. a 90. let se původní socialistický svazek rozpadl a jméno Jugoslávie si
uchovalo jen společenství Srbska a Černé Hory. To se ho vzdalo v roce 2003.
Uspořádání Jugoslávie se v průběhu let velmi často měnilo. Samotný společný stát doznal celé řady změn. V jeho čele se vystřídali jak králové, tak i prezidenti, předsedové, či vůdci.
Druhá Jugoslávie (1945 – 1991) Demokratická federativní Jugoslávie (1945)
Třetí Jugoslávie (1992 – 2003) Svazová republika Jugoslávie (duben 1992 – únor 2003).
Vlajky Jugoslávie:
1918 - 1920
1918 - 1941
194 - 1991
1992 - 2003
Jugoslávské království
Petar II. Karađorđević
Petar II. Karađorđević
Následníkem trůnu se stal nezletilý Petr II. Karađorđević (1923-1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých
jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karađorđevićem, avšak politická
situace v Evropě to neumožnila. Ihned po napadení Polska Německem se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské
vztahy, které se tehdejší politická reprezentace země snažila umírnit podpisem dohody Maček-Cvetković.
Z jednotně fungujícího státu byla vyčleněna chorvatská bánovina, která se jako autonomní jednotka stala
základem pro později fašistický chorvatský stát.
Mezi četnými silami bojujícími proti fašistům a ustašovcům nakonec triumfovali
komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Tita. Těm se podařilo získat kontrolu na většině
území a navíc si získat podporu spojenců, a to jak západních zemí, tak i Sovětského svazu.
Adolf Hitler v Mariboru; ve městě patřícím Jugoslávii ovšem začleněném do
Německé říše po porážce království v dubnu 1941
Jugoslávie 50. a 60. let byla zemí významného pokroku. Po zprvu neúspěšných pokusech o rychlé
vybudování průmyslového státu se začaly dostavovat také i úspěchy. Rozsáhlé stavby byly budovány
pomocí brigád socialistické mládeže, stejně jako v jiných socialistických zemích. Zprvu tuhý režim
s mocnými tajnými službami postupem času prošel liberalizací a umožnil kritické myšlení i jiné
postupy, v socialistických zemích zprvu nemyslitelné.
K závěru Titova života se Jugoslávie začala rychle měnit. Pozice Komunistické strany, za jejíž
vlády doznala země četných změn, začala slábnout. Objevily se četné rozpory, skandály a aféry,
jejichž řešení nebylo lehké a zemi značně vyčerpávalo. Svazek jednotlivých národů se měnil od
federace ke konfederaci a postavení centrálních úřadů v Bělehradě sláblo na úkor svazových
republik a oblastí. Po Titově smrti bylo ustanoveno několikačlenné předsednictvo, v rámci
kterého měly být zastoupeny všechny národy a republiky. Ekonomická situace státu se v 80.letech
ovšem stále více a více horšila, což znamenalo nástup nové generace politiků, která namísto
socialismu prosazovalo myšlenku národních států.
Jakmile se ovšem začala situace ve střední Evropě měnit ve prospěch fašistických států,
bylo království nuceno se situaci přizpůsobit. Aliance s ostatními nefašistickými zeměmi
se stávaly stále více formálnější. Lákavou se stala možnost spolupráce s Německem a také
Maďarskem, se kterým země uzavřela smlouvu o "věčném přátelství". Po převratu na jaře 1941
se situace ovšem obrátila; Nová vláda se přidala k Spojencům, což znamenalo konec
království, obklopeného samými fašistickými státy.
Komunistická Jugoslávie po druhé světové válce získala mezi evropskými zeměmi zcela
unikátní postavení. Během 50. let 20. století došlo k několika roztržkám mezi
komunistickým vedením a Sovětským svazem, což vzbudilo na západě podezření, že
Jugoslávii lze počítat mezi země "svobodného světa". V roce 1961 bylo v Bělehradě
založeno Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo ideje komunistického státu šířit
za jeho hranice. K tomu si tehdejší režim dopomáhal jednak propagandou (idylizací
vlastních poměrů), jednak hospodářskou pomocí jednotlivým (většinou rozvojovým zemím).
Hlavním cílem bloku bylo ostře se vyhranit proti bipolárnímu světu.
Jugoslávie patřila k několika málo evropským zemím, jejichž hospodářská struktura byla
značně nevyvážená. Severní republiky těžily z dobrého rozvoje z časů existence Rakousko-Uherska,
jižní se naopak potýkaly s nerozvinutostí způsobenou osmanským dědictvím. Ani existence
jednotného státu a rozsáhlé investice nedokázaly (na rozdíl od Československa) situaci zlepšit.
Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi tak byly v dobách konce společného státu stejně veliké, jako na jeho začátku.
Jazyky
Otázka společného srbochorvatského jazyka patřila k těm ožehavějším. Do vytvoření společného
státu byla silná tendence ze strany srbských jazykovědců sjednotit jazyk na základě ekavského
nářečí, tedy dialektu, kterým hovořila srbská populace ve Vojvodině a ve velké části centrálního
Srbska. Naopak Chorvati usilovali o jazykovou autonomii – zachování ijekavského dialektu.
K nim se později přidali i chorvatští a bosenští Srbové, Bosňáci a Černohorci, kteří mluví stejným nářečím.
Původní snahou zakladatele a propagátora srbochorvatštiny Vuka Stefanoviće Karadžiće bylo konstituování jazyka na
základě východobosenského ijekavského nářečí, což narazilo na odpor většiny srbské inteligence ze Srbska a
Vojvodiny. Neshody vyústily v dohodu, která vymezila dvě jazyková centra srbochorvatského jazyka v Bělehradě
(východní ekavské) a Záhřebu (západní ijekavské). Po druhé světové válce se začalo diskutovat i o uznání třetí,
bosenské varianty, též nazývané jižní ijekavské (jelikož se vymykala jak východnímu,
tak západnímu standardu. K tomuto kroku však nikdy nedošlo.
Separatistické snahy jednotlivých národů SFRJ v 80. a 90. letech 20. století zapříčinily i formální rozdělení
srbochorvatštiny na srbštinu a chorvatštinu a následné (převážně chorvatské) jazykové brusičství vedené snahou
o co největší odlišení obou jazyků. Dalším krokem k likvidaci myšlenky společného jazyka bylo konstituování
bosenského jazyka v roce 1996. Navíc v roce 2007 zřídila vláda Černé Hory komisi pro vytvoření spisovné
černohorštiny, dosud považované za srbštinu (ijekavské výslovnosti). Do září 2008 měla komise připravit
kodifikaci „nového“ jazyka, jehož výuka měla na školách nahradit dosavadní srbštinu, zvanou z politických
důvodů „mateřský jazyk“
(матерњи језик).
Všechna práva vyhrazena - All rights reserved
Formy uspořádání
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (říjen – prosinec 1918).
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1. prosinec 1918 – 3. říjen 1929).
První Jugoslávie (3. říjen 1929 – duben 1941) Království Jugoslávie.
Federativní lidová republika Jugoslávie (1945 – 1963).
Socialistická federativní republika Jugoslávie (1963 – 1991).
Historie
Související informace naleznete v článcích Dějiny Jugoslávie, Dějiny Slovinska, Dějiny Chorvatska,
Dějiny Bosny a Hercegoviny, Dějiny Černé Hory, Dějiny Srbska, Dějiny Kosova, Dějiny Makedonie a Dějiny Vojvodiny.
První vzniklý jihoslovanský stát, který se ustanovil na území Rakousko-Uherska v listopadu 1918 se později spojil
se srbským královstvím a položil tak základ společného státu jižních Slovanů. Stát nesl název Království Srbů,
Chorvatů a Slovinců, avšak neformálně se termín Jugoslávie užíval stále častěji.
Související informace naleznete v článcích Vidovdanská ústava, Malá dohoda a Alexandr I. Karadjordjević.
Během bouřlivého roku 1929 se za pomoci vojenských kruhů chopil moci král Alexandr I. (reakce na zavraždění
dvou chorvatských poslanců v létě 1928 v parlamentu) a změnil nejen název, ale také především politické
prostředí své země. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo
teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie.
Změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími
historické hranice jednotlivých krajů. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a
v jednom slovinské.
Druhá světová válka
Související informace naleznete v článcích Ustašovci, Četnici, Jugoslávští partyzáni a Antifašistická rada
národního osvobození Jugoslávie.
Adolf Hitler v Mariboru; ve městě patřícím Jugoslávii ovšem začleněném do Německé říše po porážce království
v dubnu 1941.
Na jaře 1941 došlo v Jugoslávii k převratu, který odstranil vládu podporující mocnosti Osy a nastolil kurz k
spojencům. Nedlouho poté byla Jugoslávie napadena Německem. 17. dubna 1941 bylo království obsazeno a jeho
území rozděleno.
Chorvatští nacionalisté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny
Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska).
Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o které se podělilo Německo, Itálie a Maďarsko.
Srbsko bylo obsazeno několika státy: Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko
(severozápadní část – Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část – Srem) a Německo
(východní část Vojvodiny – Banát).
Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k
Velké Albánii – loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska
zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená
generálem Milanem Nedićem.
V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže.
Socialistická Jugoslávie
Související informace naleznete v článcích Josip Broz Tito, Svaz komunistů Jugoslávie a Hnutí
nezúčastněných zemí.
Nově budovaná poválečná Jugoslávie se stávala postupně krok za krokem socialistickou zemí,
podobně jako ostatní státy bývalého východního bloku. Tehdejší vedení Komunistické strany
Jugoslávie se ovšem odmítlo podřídit jednotnému postupu socialistických zemí v čele s Moskvou a
rozhodlo se razit vlastní kurz. V dobách studené války se tak Jugoslávie stala zemí lavírující
mezi Východem a Západem. Navíc se pokoušela získat vlastní sympatie vytvořením zcela nového
politického bloku - Hnutí nezúčastněných zemí.
Jugoslávie v rozpadu
Související informace naleznete v článku Válka v Jugoslávii.
Rozpad Jugoslávie předznamenal 14. sjezd Komunistické strany, který opustily slovinská a
chorvatská delegace. Zbytek federace se na druhou stranu dostával do stále většího područí
Slobodana Miloševiće. Neustálé diskuze o reformě soustátí skončily krachem, stejně jako
hospodářství státu. Měna se zhroutila a navzdory všem snahám o reformu se nepodařilo
zabránit vyhlášení nezávislosti jednotlivých republik v polovině roku 1991 (Slovinsko a Chorvatsko).
Odtržení těchto dvou republik přerostlo v ozbrojený konflikt, první na území Evropy po druhé světové
válce. V národních plebiscitech dalších svazových republik zvítězily hlasy pro odtržení také,
takže na konci roku 1992 zbyly ve svazku jen Srbsko a Černá Hora.
Domácí:
Soužití jednotlivých národů:
Soužití jugoslávských národů bylo po dobu existence jednotného státu komplikovaným tématem.
Královská vláda potírala jakékoliv snahy o rozvoj nacionalistických hnutí, komunisté razili
myšlenku "bratrství a jednoty národů a národností".
Zahraniční politika Jugoslávie:
Jugoslávie několikrát změnila svojí zahraničně-politickou orientaci. Během Studené války stála
na pomezí mezi východním a západním blokem, zároveň byla aktivním členem Hnutí
nezúčastněných zemí.
V dobách meziválečných se země stala jedním ze zakládajících členů Malé Dohody. Tehdy nově
vzniklý stát se musel vypořádat hlavně s faktem, že většina jeho sousedů (s výjimkou Rumunska)
byla proti Bělehradu značně nepřátelská a měla územní nároky (Itálie měla zájem na přímoří,
Rakousko na oblastech dnešního Slovinska, Maďarsko v duchu revisionistických tendencí chtělo
připojit zpět ztracená území v první světové válce a Bulharsko usilovalo o zisk Makedonie.
Jugoslávie proto spoléhala na spojenectví s Rumunskem a Československem ve snaze oslabit
tendence hlavně Maďarska.
Ekonomika
Hydroelektrárna na Drině poblíž Zvornika. V souvislosti s rozvojem energetiky byly velmi
často využívány prudší toky v horách, hlavně tedy v Bosně a Hercegovině, kde byla zřízena
celá řada přehrad.
Na území Jugoslávie se hovořilo početným množstvím jazyků. Nejrozšířenějším byla srbochorvatština,
následovaly makedonština a slovinština jako jazyky konstitutivních národů dalších republik.
Díky četným národním menšinám se ovšem mluvilo v Jugoslávii také německy, maďarsky, albánsky,
slovensky, česky, rusínsky a celou řadou různých dialektů.
Sport
Jugoslávie se účastnila řady sportovních utkání; pořádala mistrovství světa a jednou i zimní
olympijské hry v Sarajevu.
Autoři programu:
filatelistická část
Tomáš Fijala