Program Finské známky, zahrnuje období od roku 1856 do současnosti.
veškeré známky a aršíky zobrazené v katalogu, neodpovídají skutečnosti.
Tento katalog také budeme doplňovat postupně, děkujeme za pochopení !
Číslování známek odpovídá katalogu  M I C H E L.

Zpřesněné a specializované údaje jsou doplněny dle katalogu pro severské země
F A C I T.

Platnost finských známek:
Je zajímavé, že některé známky platili jen pár dní, oproti tomu třeba známky č. Mi.Nr. 176 - 555 platili až do 31.12.1962.

Finsko

Finské království
Suomen kuningaskuntafi
Kungadömet Finlandsv

Vlajka a znak Finského království v letech 1917 - 1918

Finské království (finsky: Suomen kuningaskunta, švédsky: Kungadömet Finland) je označení krátkého historického období finských dějin, kdy ke konci první světové války byla vyhlášena nezávislost Finska na ruské říši poté, co car Mikuláš II. abdikoval a skončila rusko-finská unie. Nově nezávislé Finsko zůstalo monarchií a mělo být prohlášeno královstvím. Králem byl zvolen Fridrich Karel Hesenský (švagr císaře Viléma II.). Po celou dobu existence nezávislé finské monarchie vládli jako regenti Pehr Evind Svinhufvud a Carl Gustaf Emil Mannerheim. Kvůli německé prohře ve válce ale nakonec k realizaci nedošlo a Fridrich Karel Hesenský se musel vzdát trůnu.

Příčiny vzniku nezávislého Finska

Území dnešního Finska bylo od roku 1809 součástí ruského impéria jako autonomní velkoknížectví spojené s Ruskem personální unií (ruský car byl finským velkoknížetem). Nicméně i přes finské snahy o zachování finské autonomie a snahy nedopadnout podobně jako Poláci v "Kongresovce", se Rusové snažil o rusifikaci Finska, která zesílila po roce 1898, kdy se generálním guvernérem stal Nikolaj Ivanovič Bobrikov, který byl jejím velkým zastáncem. Dalším generálním guvernérem, který byl zastáncem rusifikace Finska, byl Franz Albert Seyn.

Situace se změnila po Únorové revoluci, kdy abdikoval car a velkokníže Mikuláš II. a podle finských politiků byla rusko-finská unie u konce, jelikož cara Mikuláše na trůnu nevystřídal ani jeho syn Alexej ani bratr Michail. Předpokládali tak, že carovy pravomoci budou přesunuty na Finský parlament, což však ruská dočasná vláda nemohla přijmout.

V parlamentu socialisté podali návrh, který omezoval ruský vliv na domácí události, ale nijak se nedotkl moci ruské vlády v záležitostech obrany a zahraniční politiky. Pro ruskou dočasnou vládu ale byl příliš radikální. Protože parlament překročil svou pravomoc, byl rozpuštěn. Nové volby slibovaly dosavadní menšině šanci získat většinu, která by podle jejich přesvědčení mohla vylepšit porozumění s Ruskem. Nesocialisté chtěli spolupracovat s ruskou prozatímní vládou také proto, že se báli, že moc socialistů poroste a vyústí v radikální reformy, jako třeba rovné volební právo v obecních volbách a pozemkovou reformu. Většina měla ale samozřejmě úplně opačný názor a neakceptovala právo ruské dočasné vlády rozpustit Parlament. Když se parlament po letní recesi v srpnu 1917 znovu sešel, byly přítomny jen skupiny podporující návrh. Ruské jednotky obsadily sněmovnu, parlament byl rozpuštěn a byly vypsány nové volby. Výsledkem byla malá buržoazní většina a zcela nesocialistický senát.

Říjnová revoluce zcela změnila dosavadní situaci. 15. listopadu 1917 bolševici vyhlásili obecné právo na sebeurčení včetně práva na úplné odtržení pro všechny národy Ruska. Kvůli obavám z vývoje v Rusku a doma ve Finsku navrhl nesocialistický senát parlamentu Vyhlášení nezávislosti Finska, se kterým parlament souhlasil 6. prosince. Ruská revoluční vláda vyhlášení o nezávislosti přijala až téměř po měsíci, 4. ledna 1918. Německo a skandinávské státy nezávislost Finska vzápětí uznaly také.

Finsko prošlo od ledna do května 1918 krátkou, ale hořkou občanskou válku (finsky sisällissota). Finská vláda porazila socialistické povstání rudých, kteří vyhlásili Finskou socialistickou dělnickou republiku. Vůdcem bílých byl Pehr Evind Svinhufvud a jejich velitelem generál baron Carl Gustaf Emil Mannerheim (oba regenti). Vítězství bílých v občanské válce bylo dosaženo za podpory císařského Německa.

I přes tradiční monarchistické zaměření velké části Finů, ale především díky odporu k carskému systému, podal finský Senát při vyhlášení finské nezávislosti návrh na republikánské zřízení. Monarchie však byla pro Finsko tradiční a mezinárodní situace tomu nahrávala. Navíc Finové věřili, že monarchie nastolí tak silný systém, že zabrání dalším povstáním nebo případně další občanské válce. Pro monarchii hrálo také to, že její odpůrci – socialisté – v parlamentu chyběli a konzervativci tak měli většinu.

Jelikož ve Finsku neproběhla revoluce jako např. v Rusku, bylo Zemské zřízení Gustava III. vykládáno jako platné a panovnická moc byla svěřena regentovi do doby než bude řádně zvolen panovník. Prvním regentem byl v květnu 1918 zvolen Pehr Evind Svinhufvud. Ten posléze jmenoval Paasikiviho promonarchistickou vládu. Ovšem ani jeden z návrhů konstituční monarchie nezískal v parlamentu pětišestinovou potřebnou většinu. Po druhém neúspěchu tak vláda začala urychleně hledat nového panovníka podle Zemského zřízení z roku 1772.

Kandidáti na trůn

Jelikož se o žádném Finovi jako králi nedalo uvažovat, musela se vláda obrátit do zahraničí. Při hledání nového panovníka padla volba na Německo, kde byli zdejší princové a knížata "hojným vývozním artiklem" (např. Albert Sasko-Kobursko-Gothajský, Leopold I. Belgický, Ferdinand II. Portugalský, Jiří I. Řecký, Karel I. Rumunský, Ferdinand I. Bulharský, Ferdinand I. Rumunský, Vilém Wied, atd.). Finští politici, kteří byli do jisté míry „císařtější než císař“, se nechtěli spokojit jako králem s nikým menším než samotným synem císaře Viléma II. princem Oskarem. Proto také regent Svinhufvud navštívil Viléma II. a přesvědčoval ho, aby souhlasil s Oskarovým nástupem na trůn. Pro německou stranu by ale takový krok byl velice riskantní a tak se Finové museli porozhlédnout jinde.

Někteří monarchisté doufali, že by se králem stát sám baron Mannerheim, ale on tuto možnost odmítl.

Nakonec se Finové spokojili s "pouhým" švagrem císaře Viléma II., hesensko-kasselským lankrabětem Fridrichem Karlem, který jako švagr císaře Viléma II. představoval pro Finy německou podporu a navíc byl luterán jako většina Finů. A tak tedy 9. října 1918 finský parlament nabídl Fridrichu Karlovi novou finskou korunu. Fridrich Karel by jako král vládl pod jménem Väinö I., Karel (Kaarle I) nebo Fredrik Kaarle. Bylo také v plánu oženit jeho nejstaršího syna a následníka trůnu s finskou šlechtičnou.

Pro budoucího krále byla vyrobena nová královská koruna. Oficiální titul krále měl být: Jeho Veličenstvo, král Finska a Karélie, velkovévoda Laponska, vévoda Aland, pán Kalevy a severu (finsky Suomen ja Karjalan kuningas, Ahvenanmaan herttua, Lapinmaan suuriruhtinas, Kalevan ja Pohjolan isäntä).

Finská republika
(zastarale Čuchonsko, finsky: Suomen Tasavalta, švédsky: Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltické moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Ålandy na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii.

Geografie:

Mapa Finska

Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, necelých 10 % jeho plochy pokrývají jezera. Přesněji je ve Finsku 187 888 jezer větších než 500 m² a 179 584 ostrovů, z nichž jen 80 897 leží v moři. Jezero Saimaa je čtvrté největší v Evropě. Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Nejvyšším bodem je Haltitunturi s výškou 1328 m nad mořem. Nalézá se daleko na severu Finska na hranici s Norskem. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 76 % souše a stále se zvětšují, a obdělávaná půda. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Ålandy) a podél jižního pobřeží ve Finského zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se země izostaticky zvedá každý rok až o 8 mm a zvětšuje se tak zhruba o 7 km².

Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplými léty.

   Počasí významně ovlivňuje jak Golfský proud, tak vnitrozemské podnebí západní Sibiře. Teploty se mohou, zejména v zimě, měnit velmi rychle. Někdy se teplota změní i o několik desítek °C během jednoho dne. V zimě je většina území Finska pod sněhem. V jižním Finsku je po většinu zimy několik desítek cm sněhu, který postupně připadává. Jezera v zimě zamrzají, obvykle v listopadu, větší jezera v prosinci. Rozmrzají pak v dubnu, případně v květnu. Zamrzají i okolní moře.

   Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. V jižním Finsku pak v létě sice Slunce zapadá, ale nesetmí se. V době okolo letního slunovratu jsou noci takzvaně bílé. Okolo zimního slunovratu pak zde jsou nejkratší dny asi pět až šest hodin dlouhé.

Historie

Švédská a ruská nadvláda

   Téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany mnoho křesťanů již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura.

   V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišnou kulturu, ustanovil Finsko velkoknížectvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem dalšího vývoje se stalo vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849. Dalším důležitým výsledkem obrozeneckého hnutí bylo získání rovnoprávnosti finštiny se švédštinou v roce 1892.

Nezávislost

   Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.

   Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky.

   V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.

   Během Druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, který jej napadl. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.

   Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940).

   Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. „YYA dohoda“ (Finsko-sovětský pakt přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům.

   Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.

Administrativní dělení

   Dnes má Finsko šest administrativních krajů (finsky lääni). Pravomoc kraje je součást výkonné moci národní vlády. Systém dělení zůstal bez velkých změn prakticky od jeho vzniku v roce 1634 až do nového rozdělení na větší kraje v roce 1997. Od té doby se používá toto členění:

1.Jižní Finsko
2.Západní Finsko
3.Východní Finsko
4.Oulu
5.Laponsko
6.Ålandy

   Alandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální alandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí krajů. Alandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie..

   Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo.

   Místní vláda je dále organizována do 432 samosprávných obcí (finsky kunta). Od roku 1977 není žádného rozdílu mezi městy a ostatními obcemi. Obce spolupracují ve dvaceti regionech. Obce mají poměrně rozsáhlou samosprávu, mohou si například určit, jak vysoké daně se budou na jejich území vybírat.

Rozmístění a přesuny obyvatelstva

   Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota v šancích zůstat suverénním a nezávislým státem na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět.

   Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném se skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, kteří se považují za etnické Finy. Dnes se ve Finsku mluví více než dvaceti většími jazyky.

   Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli.

Republika Severní Ingrie (finsky Pohjois-Inkeri) nebo Kirjasalská republika (finsky Kirjasalon tasavalta)

Severní Ingrie je v katalozích Michel vedena pod názvem Nordingermanland.

podle centra Kirjasalo byla krátkodobě existující republika v letech 1919 a 1920. Republika se nacházela v jižní ruské) části karelské šíje, která se oddělila od bolševického Ruska po říjnové revoluci. Cílem vlády této republiky bylo připojit se k Finsku, jelikož většinu obyvatelstva tvořili ingrijští Finové.
   Podle smlouvy z Tartu bylo připojena k sovětskému Rusku. Nicméně ingrijští Finové v této oblasti si udrželi určitou národnostní autonomii až do třicátých let.

Finská republika - od r.1860 a posléze r.1917:

měna - 1mk ( finská markka ) = 100p ( penni ),
do roku 1809 unie se švédském,
od roku 1809 - 1917 ruská nadvláda - 1 Rubl - 100 kopějek,
od roku 1860 - 1917 1 Markka - jako čtvrtina ruského rublu
1917 vyhlášení nezávislosti a založení centrální banky
od roku 1917 - 2002 1 Mk - 100p,
od roku 2002 se používá euro - 1 Eur = 100 centů

Finská měnová reforma

podobně jako v jiných evropských státech, tak i ve Finsku proběhla měnová reforma.
Stalo se tak k 01.01.1963 a přepočítávací kurz byl 100 starých Marekk = 1 nová Markka.

Počet obyvatel - 5 350 000
Jazyk - finština, švédština
Rozloha - 338 145 km²
Časové pásmo - + 2 hod.
Hlavní město - Helsinky
Nejvyšší bod: Haltitunturi (1328 m n. m.)
Vznik 6. prosince 1917 (uznána 22. prosince) (nezávislost na Rusku)